Ukradené dny - Laura


Nenáviděl ta rána, kdy se vzbudí do prázdnoty. Otevřít oči, zírat na pustý pokoj, v němž je ticho přerušované jen pravidelností vlastního dechu. Tady, na Grimmauldově náměstí, plynuly dny jakoby mimochodem.
Přinutit tělo dojít do koupelny ho občas stálo hodně síly. Skoro si přál, aby vůbec nebyl člověkem, aby se mohl pohybovat po čtyřech celý měsíc a ne jen, když je úplněk. V horké sprše pomalu přicházel k sobě a nakonec se pokaždé znovu přemluvil k životu. Oblékl župan a ještě před ranní kávou si napsal do diáře další větu.

21.7. 1996 Řádově jen kroky k zešílení.

Matně si vzpomínal na kdysi dávno před lety – kdy kromě nevyhnutelného ‚zvlčení‘ jednou za měsíc neexistovaly žádné problémy. Byly jen pádící dny v Bradavicích; smích, šarvátky, litry dýňové limonády; byl James, Petr a samozřejmě Sirius. Siriusovy svádivé oči nad máslovým ležákem... A jeho rty potom v prefektské koupelně.

„Co tu děláš?!“
„Jsi něco víc, že chodíš místo do sprch sem? Nebo se bojíš? Přece se nemáš za co stydět.“
„Ale tohle je prefektská koupelna!“
„Vážně? No, mám za to, že když se taky svlíknu, nepozná se, kdo z nás dvou není prefekt...“

Pro Siriuse byl šestý rok v Bradavicích hra plná objevů a překvapení. Objevil také tohle tajemství. Pochopil kamarádův ruměnec, mlčenlivost a kradmé pohledy. Uhodl, proč Remus John Lupin nezírá dívkám za výstřih.

„Co po mně chceš, Siriusi? Přece nejsi na kluky.“
„Normálně ne, ale ty mě bavíš.“

Ale nebyla to vášeň, jen živočišná přitažlivost. Ta časem vyvanula a zůstalo čiré přátelství. Na tu krátkou přílišnou náklonnost oba po pár týdnech zapomněli. Sirius se vrátil k dívkám a Remus v hodinách lektvarů a obrany proti černé magii dál vrhal kradmé pohledy.

22.1. 1977 Jak popsat krásu, která se prostým slovem popsat nedá?

Severus Snape. Šlechtická bledost, štíhlý trup a dlouhé nohy. Antický profil, spalující oči, jemné hedvábné vlasy. Dokonalost.

23.1. 1977 Dal bych mu vlastní orgány, kdyby o ně požádal pro nějaký ze svých lektvarů. Všechny.

To nebylo poblouznění, ale plíživá, krutá realita. Tělo i mysl Remuse Lupina postupně zcela zachvátila nevyléčitelná choroba. Prosákla do všech buněk a zmocnila se vlády nad organismem.

24.1. 1977 Protijed na tohle neexistuje.

Přesto se Sirius o jeden pokusil - sjednal kamarádovi rande v Chroptící chýši.

„Zbláznil ses?! Chtěls, abych ho zabil?“
„Chtěl jsem, aby se věci nějak vyvrbily...“
„Tak s tím přijď příště nejdřív za mnou, až zase chytneš rapl a budou tě napadat nesmysly!“

Severus tedy věděl o jeho vlčím tajemství. Od té doby na to téma neopomněl dělat kruté žerty, kdykoli dostal příležitost.

15.6. 1977 Těch pár dnů už to vydržím. Po prázdninách na všechno zapomene a bude mě ignorovat jako předtím.

Skoro měl pravdu. Sedmý rok proběhl ve znamení povýšeného přehlížení s tichým příslibem pomsty.

15.6. 1978 Mám radost, že už ho nikdy v životě neuvidím. Brzy to přestane bolet.

Lhal sám sobě a dobře to věděl. Netušil ale, co jiného si počít. Někdy je nejlepší řešení oddělit nakaženou končetinu ostrým řezem, jenže co dělat, když nemocí trpí celé tělo?
Pomalu zapomínat je to samé jako tiše tlít. Zavřít se v kobce a v té tmě postupně přijít o smysly.

6.8. 1979 Teď už vím, jak moc jsem se zmýlil.

Nepřebolelo to, ale život se stal jakž takž snesitelný, dokud se po čtrnácti letech rány znovu neotevřely.

1.9.1993 Je to sebevražda. A nejhorší je, že ji páchám šťastný.

Návrat do Bradavic byl jako rozběhnout se proti zdi. Na ten bolestivý náraz se nevýslovně těšil. I když nebyla ani nepatrná naděje, že se Severus Snape skloní ze svých výšin, už jen mít na dosah jeho ruku při večeři bylo víc, než v co doufal kdy předtím. Profesoři přece neměli kolejní stoly, ale jeden společný.

17.10. 1993 Nevím, za co mě nenávidí víc. Za to, co jsem? Za to, co učím? Za to, jak se na něho dívám?

Jedno bylo jisté – Severuse musela vlkodlakova přítomnost drásat o to víc, že mu živě připomínala dětství. Kromě Albuse Brumbála nebyl totiž v dnešních Bradavicích nikdo, kdo by o této Snapeově dávné minulosti věděl víc než věčně tichý pozorovatel Remus Lupin. A tak, když bylo potřeba suplovat ‚nemocného‘ kolegu na hodině obrany proti černé magii, nedbaje toho, že přeskakuje několik kapitol v učebnici, začal Snape výklad o vlkodlacích.

„Není to fér, vždyť přece jenom suploval, tak proč nám zadával domácí úkol? Nic o vlkodlacích nevíme... dva svitky pergamenu!“
„Řekli jste profesoru Snapeovi, že jsme to ještě neprobírali?“
„Ano, on ale tvrdil, že jsme hrozně pozadu... vůbec nás neposlouchal... dva svitky pergamenu!“

9.11. 1993 Chce se mě zbavit, o tom není pochyb. A předpokládám, že se mu to brzy podaří. Ale neodejdu, aniž bych s ním předtím promluvil.

Nebyl to však vlkodlak, kdo první požádal o rozhovor.

„Lupine!“
„Volal jsi, Severusi?“
„Jistěže volal. Právě jsem nařídil Potterovi, aby obrátil své kapsy naruby, a našel jsem u něj tohle. Ten pergamen je očividně plný černé magie. To je přece obor, ve kterém jsi vyhlášený expert, Lupine. Kde myslíš, že Potter k něčemu takovému přišel?“

To nebyla vhodná chvíle pro rozmluvu mezi čtyřma očima. Bude to muset ještě odložit. Prozatím zkusí vysekat Harryho z téhle šlamastiky.

15.12. 1993 Myslím, že vzpomínkami z dětství živí svou nenávist ke mně. Kdy dostanu příležitost sdělit mu, jak velice se mýlí?

Nakonec o půl roku později - s vědomím, že život poskytuje žalostně málo příležitostí a ještě méně času na rozhodování - vzal jednoho večera v zoufalství pár kapek Felix felicis. S bušícím srdcem scházel do sklepení.

„Lupine. Na noční toulce?“ Snapeovy oči studily podezřením, ale za tím vším vězelo ještě cosi. Zdálo se mu to, nebo i tohle způsobil lektvar štěstí? A byla skutečnost, že proti sobě právě stáli v nejtemnějším ohybu hradní chodby, jen náhodná souhra okolností? To ticho a tma jako by ochromily Snapeovu dovednost být krutý a vlkodlakovo ucho zaznamenalo, že tep muže zběsile pádí. Možná by rád prchl i sám Severus Snape. To mu ovšem nesmí umožnit.
Co musí, je uvěznit zajatce v těsném prostoru mezi svým horkým tělem a studenou zdí.

„Udělej to a já tě zabiju.“
„Nepochybuji, že se o to pokusíš. Ale obávám se, že mě nic nezastaví.“

Snape už nebyl ten křehký mladík. Jeho hruď, široká ramena i paže jako z ocele vzdorovaly. Lupin však vlastnil výhodu - věděl, co chce. V zápasu oba přerývaně oddechovali. Konečně chytil vlkodlak svého zajatce za vlasy. Snape sevřel čelisti – ne však bolestí, nýbrž v úsilí potlačit překvapivou vlnu vzrušení. V Lupinových očích viděl odraz sebe sama ve zvláštním světle a najednou do sebe vzpomínky zapadly v bleskové rekapitulaci. Celé roky v Bradavicích, na hodinách lektvarů a obrany... i tehdy tam u jezera.

„Já vím, jaký je život na okraji společnosti,“ drmolil tiše vlkodlak, aniž by uvolnil své sevření. „Nejsem tvůj nepřítel.“
„A co si, zatraceně, myslíš, že jsi?“

Snape zkoušel nevnímat chvění a podivnou závrať... ale opanoval se marně. V další chvíli s hrůzou zjistil, jak chutnají Lupinovy rty a uvědomil si, že jako se před okamžikem vlkodlakovi tvrdě bránil, nyní vkládá tutéž sílu do vášnivého obětí. Mozek jako by mu explodoval pod tlakem nových neznámých pocitů a na okamžik ho zavalila jedovatá vlna odevzdanosti:

‚Vem to ďas. Možná je tohle jediná věc, na které záleží. Co s opatrností, zodpovědností? Všechny ty věci jednou pominou a zůstane jen mrzutý pocit lítosti nad tím, cos neudělal...‘

Jenže právě fakt, že si nikdy nedopřál ten luxus bezprostřednosti, že vždy stál stranou sama sebe a viděl se ve své nicotnosti a ubohosti – právě to činilo přece Snapea tím Snapem, jakým chtěl vždycky být - čili chladným, povzneseným a striktně racionálním.

Ještě cítil na jazyku chuť Lupinových polibků, když jeho pěst srazila vlkodlaka k zemi.

1.6. 1994 Nevím, jestli budu ještě někdy vidět na levé oko, což mi ovšem nebrání být absolutně šťastný.

Felix felicis ale nepůsobí věčně. Jeho účinek je zrovna tak prchavý jako opojný. A čím výš se duše za jeho působení vznese, tím bolestněji potom padá. A Remuse zabolelo, když následující den zůstalo jedno místo u jídelního stolu profesorů prázdné.

2.6. 1994 Bylo šílenství doufat, že se mi podaří získat jeho přízeň kouzly. Teď jen vím, o co přicházím, zatímco on lituje, že mi kdy dovolil se přiblížit.

Snape od té noci téměř nevyšel ze sklepení, zcela jistě planul hněvem. Bušit na dveře a žádat vlkodlačí lektvar by bylo ubohé.

6.6. 1994 Proklel by mě, kdyby se neobával ředitele. Usnadním mu to – vyklidím jeho zorné pole.

Z pocitu marnosti a výčitek svědomí ho vyburcovalo setkání s dávnými druhy - Petrem a Siriusem - a během dramatické úplňkové noci v Chroptící chýši vyplulo mnoho věcí na povrch. Za svitu luny zazářila i Snapeova zášť o něco jasněji. Ráno se vlkodlak vzbudil s novými šrámy a vědomím, že nyní vážně nastal čas odejít. Sbalil si kufry.

O rok později, na Grimmauldově náměstí, trávil dny se starým přítelem – se Siriusem, který už nebyl lehce povrchní, bezstarostný sígr a jeho uličnický úsměv nyní působil jako vyrytá vráska. Jak úsměv člověka donuceného přeskočit dospělost a vejít rovnou do stáří, jehož oči hleděly na svět skrze závoj prožitých ohavností. Okamžiky, kdy vzdáleně připomínal své já kdysi, byly jen ty trávené s Harrym. Těšil se na ně stejně jako vlkodlak na návštěvy jistého člena Řádu. A Severus Snape přicházel stále častěji.

Sotva spolu promluvili. Lupin se často zmohl jen na němé kývnutí a mnohokrát marně čekal na odpověď. Přestože většinou seděli u stolu v kuchyni proti sobě, vzájemně uhýbali pohledy. Jen pokud neměli jiného východiska, jeden druhého oslovil. Byla to jednoduchá pravidla hry.

13.1. 1996 Stává se, že mě fyzicky bolí, když vidím, jak odchází.

Ale byl nucen stále pozorovat odchody - mezi nimi i ten Siriusův, jenž byl ovšem navždy. Náměsíčník zůstal osamocen na Grimmauldově náměstí ve stavu, jak sám řekl, řádově jen kroky k zešílení.

A opět to byl Snape, kdo se ozval první a jehož letax prolomil zatuchlé ticho domu Blacků.

„Jsi doma?“
„Pokud se tahle díra tak dá nazvat...“

Vzápětí zavířil popel v krbu a Snape stanul v Lupinově pokoji. Vlkodlaka nalezl v podivném rozpoložení – letargie se mísila s opilostí - nehybně ležícího na posteli s nebesy.

„Snažíš se zetlít zaživa?“
„Přesně tak.“
„V tom případě nebudu rušit...“
„Zůstaň, kde jsi!“

Nechat odejít Severuse Snapea, když stojí na předložce v jeho ložnici? To nemohl i přes svůj nynější otupělý stav dopustit.

„Dal bych všechno za to mít tě vedle sebe v posteli,“ přiznal a mátožně ukázal na zmuchlané peřiny.
„Proto jsem nepřišel.“
„Přísahám, nechám své ruce tady,“ položil bledé hubené paže volně vedle boků. „Budu jen mluvit, ty poslouchat - a to mi stačí.“
Krátké zaváhání.
„Jsem špinavý,“ ukázal příchozí na své zaprášené šaty.
Chabá výmluva.
„Pojďme ven,“ navrhl posléze tmavovlasý muž.
Modré oči se do něj opřely:
„Zveš mě na rande?“
„Když tomu musíš říkat takhle...“
„Jsem ale namol.“
„Tak moc ne. Obleč se.“

Usedl do křesla a přihlížel, jak Remus Lupin ve vybledlém pyžamu vrávoravě odchází do koupelny. I za těchto okolností byl přitažlivý.

Ve svém bytě na Spinner’s End měl Severus Snape přes léto dost času na přemýšlení. Nikdy ve svých představách ovšem nedospěl až sem – do vlkodlakovy ložnice. A nikdy by nedovolil svým krokům sem zamířit nebýt Nezrušitelné přísahy.

‚Proč to neudělat? Zítra může být po mně. Možná, že už mi zbývá jen tohle...‘

Věděl, jak povrchně přemýšlí, ale bránil se skutečnosti – totiž vědomí, že při počítání se smrtí vystoupí do popředí jen to životně důležité. Hluboko uvnitř věděl, že za celý svůj život nikdy nebyl bezprostřední, nikdy se necítil tak živý a plný zájmu o něco jiného než o pouhé chvilkové uspokojení smyslů, až teď. Jen s tímto mužem. S překvapením shledával, že od jejich nočního setkání něco v něm vlkodlaka chladnokrevně oceňovalo kousek po kousku. Že něco v něm uvažovalo, jaká by to byla zkušenost. A něco v něm se svíralo steskem, když nebyl na dohled.

„Tak pojďme,“ opřel se vlk o futro dveří s rukama v kapsách tmavých džínů a vážně se zahleděl na bledého muže.

Bok po boku vyrazili uličkami do tmy.

„Nejsem to, co si myslíš,“ zadrmolil Snape nad sklenicí brandy v stinném rohu omšelé krčmy.
„Svým způsobem ani já ne.“
„Ale já žádným způsobem. Nevím, co se děje...“
„V životě jsem měl pár děvčat,“ sdělil vlkodlak a napil se, „a ani jednoho muže.“
Černé oči se na něho zkoumavě zadívaly.
„Sirius byl jen přítel,“ vysvětlil. „Věděl, že ty... Už tehdy to ze mě vycítil.“
„Proč jsem to necítil já?“
„A bylo by to k něčemu?“
„Ne.“
„Myslel jsem, že časem... Myslel jsem, že vyrostu,“ zavrtěl hlavou vlk.
„Vyrostls,“ pousmál se jeho společník.
„Ale ne z tohohle,“ položil sklenici a vzhlédl k muži.
Mlčky se pozorovali. Opět slyšel prchat Severusův tep. Židle zaskřípala, jak tmavovlasý muž rychle vstal a rázně odcházel lokálem. Vlkodlak zaplatil a vyšel do temné uličky za ním.

Našel ho opřeného o vlhkou zeď, s hlavou skloněnou, v horečném přemýšlení.
„Nedokážu logicky uvažovat – a to mě děsí,“ přiznal tmavovlasý muž.
„To je v pořádku.“
„Ne, není...!“
„Podívej se na mě,“ přinutil ho Remus Lupin zvednout tvář. „A řekni, na co myslíš.“
„Nemůžu... na nic myslet, nic nedává smysl! Nevím, proč tu jsem, nevím, co od tebe chci...“
‚Ale já to vím,‘ pomyslel si vlkodlak a políbil muže.
„Ne – tady,“ zachraptěl Severus Snape.
„V pořádku,“ přitiskl se Lupin k jeho tělu ještě těsněji, načež se přemístili zpět na Grimmauldovo náměstí.

V přítmí ložnice se vlk sklonil ke Snapeovým nohám, aby mu pomohl vyzout kožené boty.
„Tohle nemusíš. Umím se svléknout sám,“ zadržel ho muž a strhl ze sebe plášť i kabátec. Potom se zaměřil na Lupinovy kalhoty. Vlkodlakovi téměř podklesla kolena v závrati z vědomí, že Severus Snape rozepíná přezku jeho pásku. Chytil se sloupu postele.
„Nemám zabrzdit?“ zarazil se náhle zadýchaně tmavovlasý muž a tázavě pohlédl do přimhouřených modrých očí. „Nevím, jestli... Nevím ani, jak...?“
„Nepřestávej,“ přitáhl si tu krásnou hlavu vlkodlak. A zatímco divoce líbal muže na rty, roztrhl tenkou přízi jeho bílé košile. Sklonil se k té rozpálené hrudi. Černé oči se zavřely. I druhý muž byl nucen zachytit se sloupu postele.
„Počkej!“ zašeptal přerývaně. „Já takhle omdlím...“ Neovladatelný třes mu probíhal celým tělem, při každém Lupinově doteku všechny smysly jako by explodovaly.
Vlk ustal s polibky a svlékl triko. Mlčky usedl na postel a vzhlédl, jestli smí. Potom pomalu vztáhl ruce k mužovým bokům a povolil mu kalhoty.
„Dost!“ couvl Snape rozčileně a zapotácel se. Zoufale se snažil opanovat se. Opřel se o křeslo a sklonil na okamžik hlavu, aby ji o chvíli později zvedl s odhodláním. Přistoupil k Lupinovi a klesl na kolena.
„Nemusíš to dělat,“ zavrtěl hypnotizovaně hlavou vlkodlak sedící před ním a opírající se vzadu o napnuté paže.
„Já vím,“ dotkl se muž jeho hladkého břicha dlaní a potom i rty. Remus zvrátil hlavu dozadu. Cítit na své kůži Severusův horký dech bylo samo o sobě na zešílení. Jenže tmavovlasý muž mu připravil ještě daleko větší paletu slasti.
„Merline...“ vydralo se vlkovi z hrdla a prsty jeho levé ruky křečovitě sevřely černé vlasy v dlani.

Probrali se s kuropěním v rozházené posteli. Remus si přikryl oči zápěstím.
„Připadám si zvláštně – ne jako po noci s dívkou. Poprvé mi záleží, co osoba vedle mě řekne...“
„Pro začátek to nebylo špatné,“ ozval se hluboký hlas.
Oba se rozesmáli.

„Kolik máš na mě času?“ zeptal se později dopoledne Lupin a podal ležícímu šálek kávy.
„Jen, než odjedu do Bradavic,“ zazněla po odmlce odpověď.
„A co potom?“ usedl na okraj postele vlkodlak.
Muž si ho pomalu přitáhl.
„Neptej se.“

Těch pár dní do začátku školního roku bylo jako ukradených z jiného života. Po nich vyšel Severus Snape ze dveří bez ohlédnutí a už se nikdy nevrátil.


nahoru


























© 2005
Slunce v úplňku - nový román Lenky Procházkové
WebZdarma.cz